První úžasný příspěvek v tomto blogu o naší cestě na Nový Zéland píši já (Petr).
Na naší cestě jsme si naplánovali krátkou třídenní zastávku v jednom jihokorejském městě vzdáleném cca 200 km od Pyongyangu. Jmenuje se Soul a bydlí v něm asi 10 milionů jihokorejců. Bydleli jsme u couchsurfera Gena, který nám domluvil exkurzi do DMZ, na kterou jsem se nejvíc těšil.
DMZ je zkratka z DeMilitarized Zone a jde o čtyřkilometrový pás v okolí hranice pod správou OSN, kam nesmí vstoupit voják žádné z obou zemí. Hranice je poměrně snadno rozpoznatelná podle absence vegetace na severní straně. Nevyspělí Severokorejci totiž údajně všechny stromy ztopili. Další zajímavostí jsou infiltrační tunely, kterými se severokorejská armáda neúspěšně pokusila podkopat na druhou stranu.
Každý Jihokorejec, pokud zrovna nevykonává nějakou činnost, která vyžaduje obě ruce, drží v ruce velký mobilní telefon. Velký myslím opravdu VELKÝ. Tak velký telefony se u nás ani nedají sehnat. Všechny dopravní prostředky jsou vybaveny alespoň dvěmi wifi sítěmi.
 |
| Hádejte k čemu to slouží? |
Další zajímavostí jsou prodejní automaty, které jsou naprosto všude a dá se v nich koupit naprosto všechno.
 |
| Kimchi - nic pálivějšího jsem v životě nejedl |
Tip na závěr: až pojedete do Koreje, určitě si dejte nějaké obyčejné, nepálivé jídlo. Stejně to bude pálit jako čert a polezou z toho chapadla.
Jen bych doplnila pár dalších zajímavostí. První čeho si
člověk všimne cestou z letiště do města jsou ty masy lidí držící mobilní telefony. Když
jsme zkoušeli v metru počítat lidi „s“ a „bez“ telefonu, tak jsme došli k závěrům,
že zhruba dva ze tří cestujících koukají do mobilu, či mají alespoň v uších
sluchátka. Ten zbylý jeden ze tří je příliš starý, nebo má asi zrovna telefon v
opravě.
Soul je velice moderní město se spoustou výškových budov, širokými
silnicemi se spoustou jízdních pruhů, veřejnou dopravou, která vás odveze
opravdu kamkoliv a spoustou tajemných restaurací, v kterých nevíte, co vás
čeká. Já jsem byla na Koreu už trochu připravená z letadla, protože jsem
si v návalu nadšení dala korejské menu. Už to nikdy více neudělám. Rýže a řasy mě opravdu
moc neoslovily.
Peťovo největší a jediné přání bylo navštívit DMZ, já jsem
měla docela strach, kór když pro nás ráno na místo srazu přijel Korejec v černém
nablýskaném autě s kouřovými skly, který vypadal jako mafián. Naštěstí
krom přestupování do autobusu na dálnici za plného provozu nás nic hrozného
cestou nepotkalo. Je to dost smutné,
když je jedna země rozdělena na dvě, které spolu vedou tichou válku už tolik let. U hranic
jsme viděli dvě vesnice – severo a jihokorejskou, které soupeří o to, kdo bude
mít vyšší stožár s vlajkou své země. Teď zrovna vede Severní Korea, ale možná že Jižní už hledá vhodný kůl
na svůj nový stožár. Ze Severní Koreje do Jižní vedou pod zemí tunely. Když OSN
tyto tunely našla, tak zjišťovala, kdo je kope. Obě země svorně tvrdily, že to
jsou ti druzí. Severní Koreu nakonec prozradil sklon tunelů, který byl vytvořen
tak, aby se v tunelu nezdržovala voda, ale odtékala pod kopáči ven, tudíž
do Severní Koreje. Jižní Korea pak mohla doložit, že hloubící činnost
monitorovala pomocí trubek napuštěných vodou a zavrtaných do země, ze kterých
voda vystřikovala ve chvíli, kdy byl v podzemí používán dynamit.
A co ještě hezkého jsme viděli v této pro nás exotické
zemi? Ze Soulské věže je opravdu krásný výhled na město plné výškových budov. Některé z uliček v Soulu divně
zavání směsí kuchyňských vůní, kanalizace, výfukových plynů a možná ještě
něčeho dalšího. Z Banpo bridge (mostu) každý večer stříká barevně nasvícená fontána
doprovázená hudbou. Všude jsou velkoplošné obrazovky se vším možným (v metru
můžete sledovat, kde se aktuálně nachází vaše vlaková souprava). V parku u Soulské věže jsou stromy ze železa, na které si můžete pověsit visací zámek s tabulkou
textu dle vlastního přání. Budhistický chrám má svou nádhernou atmosféru. Mniši
tu ručně bouchají do obrovského gongu a svolávají věřící k bohoslužbě. Uprostřed Soulu je umělá řeka se spoustou
zajímavostí jako třeba „miska uprostřed koryta “, kam se hází peníze (které pak
vybírá uklízeč a chodí za to možná na pivo), splav a vodotrysk, v kterém jsou
pomocí světel a stínů vyobrazovány postavy či předměty. Korejské jídlo rovná se
spousta malých mističek s překvapením. Jedli jsme něco hnědého, co chutnalo asi
jako hadr na nádobí, něco co se podobalo bramborovému salátu, něco zeleného s červenou
omáčkou nakyslé chuti, šíleně pálivou polívku i docela dobré kuřecí, mořské
živočichy s chapadly a prapodivné houbičky. Vše samozřejmě doprovázené rýží.
Zkoušela jsem i jíst pomocí hůlek. Jde to pomaleji, ale není to nemožné. Na
letišti se nám pak při odletu podařilo vidět kousek korejské kultury v přímém
přenosu díky krojovanému průvodu. A korejské letušky? Vždy upravené, vždy
usměvavé, vždy černovlasé a ochotné pomoci vám s čímkoliv.
