Kiwi práce

Po týdnu v Paihie (resp. 14 dnech pro Helču) jsme se přestěhovali za prací (tentokrát skutečnou a placenou) do nedalekého městečka Kerikeri, kde právě začínala sezóna kiwi. Kiwi mám na mysli to ovoce, ne toho ptáka a kiwáci (teď ve smyslu Novozélanďanů) používají pro kiwi zásadně slovo kiwifruit. Doufám že jsem to teď čtenářům vyjasnil. Konečně jsme si taky zařídili účet v Kiwibance (ta se tak skutečně jmenuje) a dostali jsme naše daňové číslo IRD, které je nutné k získání práce.

Tím už vlastně skoro končí naše krátká retrospektiva, já jsem po 14 dnech sbírání persimmons (česky Kaki) začal pracovat v kuchyni v malém, ale pěkném vinařství, nedaleko Kerikeri a Helenka vyměnila vysazování stromků za sbírání Kaki a momentálně hledá nějakou práci, kde by mohla pracovat, až zkončí sezóna. No a až budeme mít hodně peněz, koupíme si auto a pojedeme někam na výlet.

Pro objasnění ještě fotogalerie:

Kaki (persimmon)

Kiwi (kiwifruit)

Pták Kiwi (ještě jsme ho neviděli, ale vypadá podobně jako tenhle otvírák, kterej jsem dostal k narozeninám)

Stopem do Bay of Islands

Z Aucklandu jsme se vypravili na sever do Bay of Islands, kde jsme měli domluvenou práci v backpackeru (hostelu) výměnou za ubytování. Vzdálenost cca 200 Km jsme s dostopovali za dva dny s přestávkou v městečku Whangarei.

Městečko Paihia, kde jsme měli ještě dva týdny bydlet, je turistickým centrem Bay of Island s množstvím pláží a historicky významným místem Waitangi, kde byla podepsána The Treaty of Waitang - smlouva mezi Maori (původními obyvateli Nového Zélandu) a Brity, jakožto kolonialisty.

Naše práce spočívala v každodenním uklízení pokojů v Backpackeru, což nám trvalo přibližně 3 hodiny a po práci jsme se vydávali na výlety do okolí.

Zvětšit mapu

A co je v okolí Paihi zajímavého? Je zde moře se spoustou nádherných mušlí, které se staly předmětem velkého sbírání. Maorská vesnička s obří kanoí, maorským a evropským domem a doprovodným programem ve formě pěveckého a tanečního vystoupení opravdových Maorů. Nejvíce jim šlo koulení očima a vyplazování jazyka, ale nevím jestli bych se toho jako nepřítel zalekla, spíš to bylo směšné. Zkoušela jsem jít i na procházku do lesa, ale nebyl to moc dobrý nápad vzhledem k jeho naprosté neprostupnosti. Příště do lesa jedině s mačetou.

Catharine

Před odletem jsme si domluvili pro začátek ubytování na wwoofu (bydlíte většinou na farmě, kde pracujete pár hodin denně výměnou za ubytování a jídlo). Zdálo se nám to jako prima nápad, jak se rozkoukat a přitom ušetřit za ubytování. Mám z wwoofem dobrou zkušenost ze Švýcarska (Helča, pozn. Petr), ovšem ne vždy to jde tak hladce, jak se nám podařilo zjistit na Zélandu. Už první kontakt s Catharine byl poněkud zarážející. Den před domluveným příjezdem jsme jí napsali, kdy zhruba dorazíme do jejího domu. Měli jsme omezený přístup na internet, tak už jsme si nemohli přečíst její odpověď, ale tak nějak jsme počítali s tím, že by snad mělo být vše v pořádku. První zádrhel se nám tedy ukázal hned po příjezdu. Na přivítanou jsme dostali lehce vynadáno, jak to že jsme tu tak brzy, že na nás nemá čas a nemá nic připraveného a že nám večer psala, že máme přijet později. No bylo to divné přivítání, ale tak jsme se jí omluvili, nechali si u ní věci a na pár hodin se šli procházet po městečku, kde nebylo ale vůbec nic zajímavého. Druhé setkání už bylo celkem příjemné. Zavedla nás do domu, ukázala nám náš pokoj, který byl opravdu moc hezký a celkově byla docela příjemná. U večeře se však ukázaly další zádrhely. Vezmu-li to zkráceně, tak po nás chtěla abychom se sprchovali nejlépe jednou za týden, protože šetří vodou. Když se jí Petr zeptal, zda smíme použít její pračku, protože jsme měli špinavé oblečení z Koreje a už jsme si docela akutně potřebovali vyprat, tak se rozzlobila, co je to za drzost ptát se první den na praní. Snažila jsme se jí vysvětlit, že teoreticky pračku nepotřebujeme a že to klidně mohu vyprat v ruce, tudíž budu potřebovat jen vodu a prášek, to se však také nesetkalo s úspěchem. Dorazila jsem to asi tím, když jsem nám přece jen vyprala dvoje ponožky, protože už nám vážně začínaly docházet. No a korunu tomu nasadila má otázka. jaká jsou její očekávání o naší pomoci. Dalekosáhle mi vysvětlovala, že ona na nás nemá čas, že nám nemůže vymýšlet práci, a že si tedy práci máme vymýšlet sami. Přeloženo do praxe „budete mi stát za zadkem a budete neustále připraveni mi brát práci z ruky, či budete dělat něco zbytečného, jen aby jste měli co dělat.“ Tak to bylo něco na mě. Takže my jsme přijeli k naprosto cizí ženské, kterou neznáme a vlastně ani nevíme, co celé dny dělá a s čím konkrétně potřebuje pomoci a ona nám to ani není schopná vysvětlit a chce po nás, abychom jí snad četli myšlenky. Takže nás ani moc nemrzelo, když nás ráno z kdovíjakého důvodu vyhodila s tím, že jsme nezkušení wwoofeři a že na nás nemá čas. Zajímavé, tak se neměla přihlašovat na wwoof, když nemá čas. Abych pravdu řekla, tak se nám spíš ulevilo. Jo a měla v baráku strašnou zimu. Vrátili jsme se tedy ještě chvilku otravovat Ondru s Jankou do Aucklandu a přemýšleli co dál podniknout

Auckland

Abych nezapříčinil zmatek v naší malé retrospektivě, doplním krátký mezičlánek o tom, co jsme zažili po našem příjezdu do Aucklandu.

Měli jsme domluvené ubytování u dvou Brňáků, Ondry a Janky, kteří na nás byli moc hodní a dali nám, jakožto novým kiwákům, mnoho užitečných rad k našemu dalšímu pobytu, za což jim děkujeme.

Park Waitakere

Byl zrovna víkend a my jsme s Brňákama (vlastně už bývalýma) vyrazili na výlet do parku Waitakere, kousek od Aucklandu. Výlet ke zdejším vodopádům nám usnadnilo kvalitní  značení turistických stezek a také fakt, že první přistěhovalci původní lesy zcela vykáceli, takže současný, naprosto neprostupný prales byl o kousek prostupnější a neobsahoval žádné vysoké stromy, co by v cestě překážely. Po vodopádech a shlédnutí videa o kácení stromů v návštěvnickém centru jsme se přesunuli k pláži Piha, kde už surfovali Brňáci v neoprenech na obrovských vlnách a my jsme si zde zcela nedobrovolně smočili nohy.

Vzhuru dolu

13. dubna:

K letadlu nás doprovodili korejci
stylově v tradičních úborech

Let ze Soulu do Aucklandu pro mě byl zase o trochu novým zážitkem. Jednak jsem už trochu věděla, co se bude dít a nebyla jsem ze všeho tak vytřepaná a taky jsem si moc dobře pamatovala, čeho se mám vyvarovat. Nedávat si korejské menu, pokud nechci být o hladu. Neděsit se vzletu a přistání, piloti neletí poprvé. A pokud možno se zkusit uvolnit při turbulencích, letadlo musí trochu toho třepání vydržet. Let byl dlouhý a nebýt korejského souseda, který celou cestu posmrkával, tak by byl i příjemný. Tak nevím jestli je smrkání bráno v Koreji jako společenský prohřešek, ale já bych se za to na pána vůbec nezlobila. Všechno se však dalo vydržet, protože letadlo mířilo přeci na Zéland.

 14. dubna:

Naše letadlo v Aucklandu (Boeing 777-200)

Moje první dojmy ze Zélandu byly poněkud stresové. Čekala nás pověstná kontrola na letišti zda nepašujeme nějaké jídlo, semena rostlin, zvířata apod. což zahrnovalo i rentgen batohu a ústní pohovor. No nebylo to tak strašně. Náš celník byl velice příjemný, kontrola trekových bot proběhla stylem "zvedněte nohu já se mrknu zda nemáte zapraskané podrážky od hlíny", pak nám popřál příjemný pobyt a bylo to. Později jsme s hrůzou zjistili, že jsme nechtěně propašovali bonbóny:-) A jak to vypadá na první pohled na Zélandu? Je tu teplo a vlhko a všude je zeleno. Po naší nekonečné české zimě to pro mě bylo jako bych přijela do ráje na zemí. Mohla jsem si i sundat bundu a chodit jen tak v tričku. No nádhera. Autobus z letiště do města byl asi zatím nejdražší spoj, kterým jsme tu jeli. Raději už jsem i zapomněla kolik to stálo, ale na tu chvilku to bylo drahé neskutečně.

Foto blog

Než Helenka dopíše svůj informačně obsáhlý příspěvek, začnu stručnějším foto blogem. Nakonec jedna fotka vydá za tisíc slov.

 

 Jezdí se tu vlevo a v Aucklandu mají věž.

 Mají tu McDonald's. Helči se tam nelíbilo.

 Zklamu ty, co trpí anatidaephobií - taky tu mají kachny

 Mají tu vodopády

Helča umí stopovat

 Na pláži mají záchody

 V noci svítí měsíc

 Tohle je Paihia, kde jsme bydleli

 Tohle puzzle se blbě skládá

 Mají tu vodopády

 Do lesa jedině přes turnikety

 Mají tu obrovský kapradí

Rostou tu taky mangrovy

Žijou tu i opice

 Na obloze není velkej vůz

 Mají tu písek, do kterýho se dobře zavrtává a blbě se z něj leze ven

 Mají tu mušle

 Jiný vodopády

 Mají tu velký stromy, do kterých se dá vlézt

 Žijou tu divní ptáci

Mají tu velký vlny, na kterých surfujou Brnáci (Janka a Ondra)

Pláž, co se jmenuje Piha