Stuart highway a Severní teritorium (nedokončené)

Máme za sebou 1500 kilometrů pouští a daších 1500 před sebou. Největší a taky jednou z nejodlehlejších atrakcí v Austrálii je Ayers Rock (Uluru), údajně největší šutr na světě.

Uluru

Stuart highway

Adelaide (nedokončené)

Máme naspěch a proto se přesouváme na západ do další metropole, tentokráte hlavního města Jižní Austrálie Adelaide.

Bicentennial Conservatory

Sydney (nedokončené)

Putování Austrálií jsme započali v jeho nejlidnatějším městě a hlavním městě Nového jižního Walesu. Po dlouhé době zažíváme krásné, téměř letní počasí a užíváme si sluníčka ve stínu slavné opery.

Harbour Bridge

Sydney Opera House

Úžasný bazén v blízkosti slavné pláže Bondi

Sydney v noci

Západní pobřeží jižního ostrova

Náš pobyt se pomalu blíží ke svému konci a nás čekal ještě jeden větší výlet. Chtěli jsem ještě před odletem do teplých krajů poznat západní pobřeží jižního ostrova. Je zde několik turisticky oblíbených míst, která jsme rozhodně nemohli nechat bez povšimnutí.

Abyste se dostali z východního na západní pobřeží, musíte nejdříve překročit hory uprostřed ostrova a to nejde jinak, než že přes ně přejedete. Takhle nás hory vítaly sluncem.

Ukázaly nám i jakýsi zvláštní mrak či mlhu, která se vznášela jen na malém úseku a vypadala magicky.

Foxův ledovec nakonec vypadal trochu jinak, než jak jsem si ho představovala. Led byl smíchán s kameny a proto zážitek nebyl tak velkolepý. Nicméně i přes tu kamennou suť jste mohli zahlédnout namodralou barvu ledu, což svědčí o dlouhověkosti ledové masy.

Ledovec Františka Josefa neboli Franz Josef glacier byl hodně vzdálen od pozorovatelského stanoviště a i když celé údolí před ním bylo ponořeno do mlhy, na ledovec nacházející se ve vyšší nadmořské výšce svítilo slunce a vytvořilo tak velice fotogenickou podívanou. Pak ho tedy zakryl z pravé strany mrak a bylo po focení.

Když už jsme nemohli pózovat přímo s ledovci, tak jsme alespoň ukecali jednoho rangera, aby se s námi vyfotil. Vlastně to bylo docela jednoduché, vůbec nic proti tomu nenamítal.

Navštívili jsem také pozůstatek hornické činnosti - tunely ve skalách. Vedla k nim dlouhá cesta a pak to nebylo nikterak výjimečné, ale někteří tam museli jet, vidět to na vlastní oči a hlavně si vlézt do tunelu, co kdyby tam byl nějaký zapomenutý poklad, že :-)

Co však určitě stálo za návštěvu bylo místo Hokitika Gorge, kde jsme mohli vidět naprosto úžasně modrou řeku, takto zabarvenou díky tomu, že do ní vtéká voda z ledovce.

Město Hokitika je proslulé tím, že zde moře vyplavuje zvláštní zelené kameny, které jsou sbírány a používány na výrobu šperků (hodně drahých šperků). Petr mi slíbil, že když najde nějaký zelený kámen, tak mi z něj taky něco vyrobí, tak jsme chodili sem a tam po pláži a hledali, ale neměli jsme štěstí. I když za mokra ty kameny vypadaly zeleně, po usušení byly šedivé a nic moc krásné. Takže smůla, šperk nemám.

Alespoň jsme se zašli podívat na svítící červy do jednoho zákoutí mezi skalami v Hokitice. Červíci tam viseli ze skal nebo ze stromů a svítili na nás zadečky.

Poslední zastávka nás pak čekala na Palačinkových skalách. Jsou to zvláštně vytvořené skály z vrstev, které opravdu vypadají, jako když na sebe naskládáte palačinky. Skály jsou na mořském pobřeží a proto je formují vlny. Ty mezi nimi dělají různé cestičky a tunely. Na fotce můžete pozorovat gejzír, který vytryskuje právě díky nárazu vlny - vzduchová bublina ve skále se rychle zaplní vodou a vzduch s sebou nahoru vezme i vodní tříšť a udělá zajímavý gejzír. Skály je lepší navštívit při přílivu, to je efekt gejzíru a doprovodných zvuků z nárazů vln největší.

Na předposlední fotce můžete zkusit uvidět ve skále různé tvary. Třeba indiána nebo různá zvířata. Dole je pak informační tabule o této zvláštní skále.

Vypečený výlet na Mount Hutt

Zastesklo se nám po lezení po horách, tak jsme si vyjeli do nedalekých hor na jednodenní výlet. Počasí bylo jak malované a my se těšili na příjemnou procházku. Jak už to na horách bývá, nejdříve jsme museli šplhat do kopce. Nějakou dobu nám to zabralo a síly nás to taky stálo, ale nahoře jsme se mohli opět kochat nádherným výhledem. Cesta na kopec proběhla bez větších problémů. Jen jsem moc nechápala ty spoře oděné slečny, které jsme potkali. Byly pouze v šortkách a tílkách a myslím, že pár jich mělo na nohách plátěné botasky. No holt Novozélanďané jsou odolné plémě.

Na zasněžené hoře v pozadí byl už v době, kdy jsme tam byli, otevřen lyžařský areál pro veřejnost. Jak se zanedlouho dozvíte, nakonec nás to zachránilo.

Když jsme se pokochali krásným výhledem, začali jsme hledat cestu dolů, která měla vést po druhé straně kopce. Po sáhodlouhém hledání a s použitím mapy na internetu jsme nakonec našli dost mizerně označenou odbočku, která asi byla naší cestou dolů. Cestou dolů z kopce, který patřil mezi ty příkřejší, jsme slezli až do údolí, načež naše cesta skončila v řece a nebylo možné dohledat kudy pokračuje. Hledali jsme tam snad hodinu, Petr dokonce obětavě přebrodil řeku a hledal na druhém břehu, ale nic. Cestu jsme nenašli a nezbylo nám nic jiného, než si ten kopec vyšlápnout zpátky nahoru, protože jen tak lesem (džunglí) se jít nedalo. 

Nahoře jsme byli akorát při západu slunce a čekala nás vidina nočního klopýtání k autu, takže nic příjemného. Naštěstí se nám podařilo stopnout jedno jediné auto, které tam v tu dobu jelo. Tatínek se vracel se svými čtyřmi ratolestmi (možná nebyly všechny jeho?) z lyžování a nějakým zázrakem se mu podařilo nás nacpat do už tak nacpaného auta. Díky moc. K autu jsme došli až skoro za úplné tmy. To byl opravdu hodně vypečený výlet :-) 

A mohu potvrdit to, co říkají i další cestovatelé, že hlavní turistické trasy na těch nejvíce frekventovaných horách jsou značeny výborně, problém nastává až když jdete někam, kde nechodí davy turistů, tam už musíte počítat s možným blouděním.

Rugby Crusanders vs. Brumbies

Tím nejoblíbenějším novozélandským sportem je rugby. Všichni ho tu docela baští a prožívají. No tak jsme si řekli, že se na ten národní sport půjdeme podívat naživo. 

3. 5. 2014 hrály v Christchurch domácí tým Crusanders s australským týmem Brumbies. Před začátkem zápasu jsme se snažili navzájem si vysvětlit nějaká ta pravidla: 

Hraje se na hřišti, které má velikost fotbalového hřiště. Na každém konci je brankové pásmo a branka pro položení míče ve tvaru písmene H. Cílem hry je dostat míč do protihráčova brankoviště, kde je nutné míč pro získání bodů položit na zem, tzv. pětka/položení. Je také možné míč kopnout skrze tyče háčka (do horní poloviny) a to buď přímo za hry, nebo po úspěšném položení pětky, nebo z trestného kopu. Míč se přenáší v rukou a smí se nahrávat pouze dozadu/dostrany nikoliv však dopředu. Míč se smí také kopat, ovšem hráč stojící před spoluhráčem, který kope, nesmí hrát, protože je v ofsajdu (dochází tedy k tzv. dobíhání kopů hráči stojícími za kopajícím spoluhráčem).

V případě, že míč je držen protivníkem, hráč smí protihráče atakovat složením protihráče na zem a tím zastavit jeho posun k brankovišti. Hráč smí protihráče zasáhnout pouze do výšky ramen jinak je to faul. Není povoleno protihráče kopat nebo podkopávat a ani ho zvednout a pustit na zem hlavou dolů. (Poslední nedovolený zákrok mě vážně pobavil:-)

A ještě pro pořádek za co se dají získat body:

Pětka (Položení) – 5 bodů:

Trestná pětka – 5 bodů:

Branka po pětce – 2 body:

Branka z trestného kopu – 3 body:

Branka kopem z odrazu  – 3 body:

V praxi to vypadá tak, že hráči se buď válí po zemi, nebo do sebe navzájem šťouchají a skoro se válí po zemi, nebo někam běží, ale pak se zase válí po zemi. Je to pomalejší a nudnější než fotbal, ale je zajímavé si zažít tu atmosféru na stadionu. Jo a nevím jak je to na fotbalovém zápase, ale tady divákům docela trvalo než pochopili princip mexické vlny a teprve po několika nevydařených pokusech mohla vlna třikrát oběhnout stadion. To byl asi můj největší zážitek :-) A taky když protihráči stříleli trestný kop, tak celý stadion začal dupat, aby rušil soustředění hráče. Docela zajímavý pocit, takový dunivý. Na zápase bylo i hodně malých dětí, které spíš než by sledovaly zápas, protože mu asi houby rozuměly, tak se cpaly hranolkama, nebo se boxovaly papundeklovými meči, což je takový reklamní předmět Crusanders (v překladu Rytíři).

Zápas vyhráli Crusanders a to výsledkem 40:20

S našimi českými kamarády Petrem a Tomem

Mezinárodní antarktické centrum v Christchurch

Když už bydlíme ve městě, kde se nachází Mezinárodní antarktické centrum, tak jsme si říkali, že by byla škoda ho nenavštívit. Vypravili jsme se tedy dozvědět se něco o věčně zmrzlém kontinentu - Antarktidě. 

Nedaleko centra se nachází letiště, odkud jsou vypravovány skutečné mezinárodní lety do Antarktidy a centrum nabízí pohled na tento kontinent a do života lidí, kteří se tam rozhodnou odletět. 

V centru je plno různých atrakcí. My jsme si zašli nejprve na 4D kino, což spočívalo v tom, že kromě brýlí pro 3D vidění vás ještě občas ofoukl vítr, či vás postříkaly bubliny vody nebo se nějak prapodivně pohnula sedačka, to když zrovna ve filmu plula loď na rozbouřeném moři. Ale můj dojem je takový, že to moc skutečnosti neodpovídá a celou dobu víte, že sedíte v kině:-)

Hodně zajímavé bylo pozorovat tučňáky při krmení. Jak hbitě skákali do vody a hledali rybky, které jim tam ošetřovatelky házely. Někteří byli najezení hned, jiní však vypadali, že nikdy nebudou mít dost a doslova se rvali o každou rybu. Srandovní bylo pozorovat jednoho tučňáka, který si snažil zvelebit svou díru v umělé skále a tahal si do domečku stébla rostlin, které měli tučňáci ve výběhu k dispozici. Chytil vždy jedno stéblo do zobáku a "pelášil" s ním k díře ve skále, zmizel vevnitř aby se za chvíli zase vynořil a pelášil pro jiné stéblo. Možná chystal hnízdo pro příchod potomků.

Mezi další zajímavé atrakce patřila projížďka skutečným antarktickým vozítkem. Naskládali nás dovnitř, všichni jsme si museli zapnout bezpečností pás a pevně se chytnout madel a vyjelo se. Zprvu jsme se vozili jen po silnici (upřímně nezávidím tomu, kdo tu silnici vlastní, protože byla od těch pásů pěkně zdemolovaná) pak jsme však najeli na jakýsi tankodrom. Sjeli jsme pár kopečků jak na krosové dráze pro motorky a vrcholem byl vodní příkop, kdy se naše vozítko asi z poloviny ponořilo do vody. Čekali jsme, kdy to začne prosakovat, ale dveře vydržely:-)

Peťovi to nedalo a musel se podívat, co mají děti ve svém koutku. Tohohle tučňáka si chtěl vzít domů, ale nakonec ho tam dětem nechal.

Nakonec jsme si šli zkusit jaké to je být v antarktické bouři. Na teploměru můžete odečíst teplotu -8 stupňů, takže ještě nic hrozného, ale zima tam byla, to jo. A co teprve když začala bouře. Všude vítr, který bral dech od úst a profukoval oblečením. Být to delší, tak se už asi pak ani nerozhýbu. Myslím, že polárník ze mě nebude.

Jeskyně Rawhiti a prameny Te Waikoropupū

Na zpáteční cestě do Christchurch jsme ještě těsně před soumrakem navštívili dva opravdu zajímavé přírodní úkazy.

První byla hodně stará jeskyně Rawhiti u městečka Takaka. Vedla k ní asi hodinová cesta buší a jelikož vchod do jeskyně se nacházel v kopci, tak to rozhodně nebyla jednoduchá cesta. Poslední úsek stoupal strmě do kopce a já jsem si sáhla opravdu hodně hluboko do své zásoby energie, dokonce jsem vyhrožovala, že jdu zpátky, protože mi nějaká jeskyně za tu námahu nestojí. To jsem však ještě nevěděla, co mě čeká. Výsledek mi vyrazil dech a hned jsem se začala v duchu omlouvat, že jsem to málem vzdala. Jeskyně byla opravdu monumentální. Má obrovské rozměry a bohatou krápníkovou výzdobu. Dovnitř se jít nedalo, i když dříve byla jeskyně volně přístupná, ale mohli jsme její krásu obdivovat seshora z plošiny pro turisty. Potok, který tuto jeskyni vytvořil, teče nyní v podzemí, ale voda, která prosakuje do jeskyně z povrchu, dál po kouskách formuje krápníkovou výzdobu. Moc jsme se však zdržet nemohli, protože nás tlačil čas. Chtěli jsme stihnout ještě jeden zajímavý přírodní úkaz.

K jedněm z největších sladkovodních pramenů na světě jsme přijeli při západu slunce. Turistická cesta k nim nedávala tušit, co nás čeká za překvapení a jak moc velké prameny Te Waikoropupū budou. Vedla lesem okolo řeky a teprve až na svém konci nám odhalila toto velkolepé přírodní dílo. Jestli si představujete pramen velikosti větší studánky, tak jsem si naivně myslela i já, tak jste vedle. Tyto prameny byly veliké jako rybník. Každou sekundu zde vyvěrá 14 000 litrů vody. Jsou to největší sladkovodní prameny na Zélandu a největší vodní prameny na jižní polokouli. Voda v pramenech je jedna z nejčistších jakou lze vůbec změřit. Výzkum, který zde byl prováděn, odhalil, že viditelnost byla až do hloubky 63 metrů. I navzdory tomu, že prameny se nacházejí 50 metrů nad hladinou moře, je zde patrné kolísání vodní hladiny a to dvakrát denně při přílivu a odlivu moře.

Prameny obsahují mnoho druhů bezobratlých živočichů či ryb, některé ohrožené či vzácné. My jsme měli to štěstí a viděli jsme úhoře.

A tady ještě jedna fotka při zpáteční cestě. Jedná se o pohled na noční města Motueka (v popředí) a Nelson (vzadu).

Národní park Abel Tasman 2

Druhý den našeho výletu v národním parku Abel Tasman jsem se vzbudila těsně před východem slunce a podařilo se mi ho zachytit na foťák.

Další den tedy sliboval úplně jiné počasí, než den předešlý. Pokoušela jsem se Petra probudit brzy (protože já jsem vstávala už kolem sedmé hodiny) a přemluvit ho na dlouhou a náročnější trasu po horách, ale nebylo mi to souzeno. Někomu se holt nechtělo vstávat. Takže jsme pokračovali v našem původním plánu. Tentokrát jsme autem přejeli k dalšímu úseku cesty a šli po stejné cestě kousek trasy tam a pak zase zpátky.

Rozhodně to nebyla špatná volba, měli jsem dostatek času, protože nám bylo jedno kam až dojdeme, prostě jsme se jen v určitém okamžiku měli otočit a jít trasu zase zpět k autu. Proto jsme si mohli dovolit i trochu se pozdržet a dodržet velikonoční tradici, i když já jsem byla zásadně proti.

K dalším fotkám snad už jen dodat, že tam bylo moc krásně a že jsme si to užili jak se dalo:-) V jednu chvíli jsem docela vážně přemýšlela o tom, že se vykoupu v moři, ale pak jsem nesebrala dostatek odvahy vzhledem k tomu, že jsem neměla plavky a že to bylo na turistické trase a každou chvíli tam někdo coural. Tak třeba příště:-)

A jako všude i tady jsme potkali kolonii tuleňů, jak se vyvalují na kamenech a chytají lelky.

Nakonec jsme tu po sobě zanechali stopy v písku.