Tuesday, February 18, 2014

Zemětřesení, lachtani a tučňáci

Čím více jsme na jihu, tím více se setkáváme se zvířaty, která v lesích okolo Brna jen tak nepotkáte.

Nejotravnějším zástupcem novozélanské fauny je malinkatá muška sandfly (česky pakomárek), která vypadá jako octomilka (anglicky fruit fly), ale namísto zkvašeného ovoce se živí lidskou krví. Jejím charakteristickým znakem je fakt, že útočí v hejnech větších než je malé množství. Jejich schopnost vycítit člověčinu je obdivuhodná. Proto při kempování se každá cesta ze stanu sestává ze tří částí - cesta ze stanu, cesta do stanu a vyvraždění populace sandflies, které se mezitím stihli ve stanu zabydlet.

Kaikorua

Dalším, podstatně sympatičtějším, obyvatelem jižního ostrova jsou lachtani. Jejich životní styl mě fascinuje. Celý den se vyvalují na pláži a občas si jdou zaplavat. Tučňáci se narozdíl od nich musí starat o svá tučňátačata a zbytek dne trpělivě pózují fotografujícím turistům.

Vzácní Žlutoocí tučňáci poblíž Moeraki village
Tučňáčata


Zemětřesení v Christchurch

v roce 2010 a 2011 postihlo město, kde právě bydlíme, ničivé zemětřesení. Stěstí v neštěstí měli místní majitelé "papírových" domů, kterých je tu většina a které zřejmě snáší zemětřesení relativně dobře. Škody jsou i po skoro třech letech nejvíce patrné v centru města, kde je většina výškových budov srovnána se zemí, nebo uzavřena.

Katedrála


Friday, February 14, 2014

Trajekt na jižní ostrov

Pro zajímavost přikládám pár fotek z trajektu, který nás převážel na jižní ostrov. Váže se k němu docela úsměvná historie. Společnosti Interislander se rozbil jeden trajekt, půjčili si tedy druhý ze zahraničí. Tento trajekt byl vyrobený ve Španělsku, provozován Švédskou společností, s britskou námořní licencí a přijel na Zéland z Polska. Už když jsme vyjížděli, tak jsme měli hodinu zpoždění, protože mu nešly zavřít dveře a potom, co jsme dopluli do Pictonu, tak ten trajekt už neodjel, protože se nadobro rozbil. A to byl cca třetí den ve službě:-) Cesta ale byla zajímavá. Překvapilo mě, že i docela nevelké vlny dokázaly s tak velkou lodí pohnout a rozhoupat jí.

trajekt v celé své velikosti
tam dole je někde naše fáro
před vyplutím se dalo na palubě ještě normálně existovat, protože zatím nefoukalo
jižní ostrov nás vítal sluníčkem



Tuesday, February 4, 2014

Wellington

Wellington je hlavní město Nového Zélandu. Nachází se úplně na jihu severního ostrova, tudíž slouží i jako nástupní místo na trajekt mířící na jižní ostrov. Jsou zde všechny instituce starající se o chod státu jako např. parlament či ministerstva.
Parlament. Byli jsme i uvnitř, ale nesmělo se tam fotit.
V průvodci doporučovali navštívit muzeum Nového Zélandu Te Papa, tak jsem dali na jejich radu a rozhodně to stálo za to. Mohli jsme si například vlézt do domečku, kde jsme zažili simulované zemětřesení či poslouchat zvuky pralesa. Petra nejvíce zaujalo staré auto vyráběné u nás a dovážené na Zéland.
Jediné auto které bylo kdy sériově vyráběno na Zélandu se jmenuje Trekka a má motor z Oktávie
Mně se pak velice líbila mapa Zélandu umístěná na zemi. Mohla jsem se procházet po známých místech či zkoumat, co nás asi čeká na jižním ostrově.





Na konci naší návštěvy Welingtonu jsme ještě zamířili do Weta Caves, což je společnost, která vyrábí filmové rekvizity a animace. Má svůj malý obchůdek s některými ukázkami, kde si fandové filmů mohou domů koupit třeba Gluma z Pána prstenů, některého z "krásných" skřetů, případně meč či brnění z jiného slavného filmu.

Ve Weta Cave, resp Weta Worksop můžete vidět např. Gluma z Pána prstenů

či se potěšit se skřetem stojícím na zahradě.





Mount Taranaki

Máme za sebou pár týdnů cestování, tak se pokusíme stručně popsat ty nejzajímavější okamžiky.

Naším cílem je jižní ostrov a jeho největší město, přezdívané též earthquake capital (hlavní město zemětřesení) Christchurch. Nicméně cestou jsme se zastavili na výšlap jedné téměř tříkilometrové (2518 metrů) sopky zvané Mount Taranaki nebo taky Mount Egmont. Kvůli počasí jsme předem vzdali výstup až na vrchol a zvolili jsme méně náročnou trasu k chatě pod vrcholem, cca 2000 m n m.


Cesta začínala pod zamračenou oblohou, vedla nás také přímo v mracích, ale podařilo se nám vystoupat až do výšky, kam na nás mraky nedosáhli a užívali jsme si nádherný výhled na majestátní kráter.

V pozadí tohoto snímku je vidět pohoří Tongariro, které jsme nedávno také navštívili

Hora má neuvěřitelně symetrický tvar, který ještě podtrhuje hranice národního parku ve tvaru kružnice, což na mapě i ve skutečnosti vypadá naprosto husto démonsky kruto přísně (tzn. úžasně, pro ty co nejsou trhlí jako Petr). Národní park kolem hory má stejné jméno jako hora sama, tedy NP Taranaki. Nevím, zda má cestu na vrchol usnadnit spousta schodů, každopádně cesta dolů je pěkně nepříjemná. Zkuste si jít zhruba dvě hodiny ze schodů a uvidíte, co to udělá s vašimi koleny. Já (Helča) jsem myslela, že už ani nedokulhám k autu.




Zvětšit mapu

A ještě jedna fotka z cesty, která vede k hoře a která vypadá naprosto úžasně, jak odněkud z pohádky.