Jílovcové skály poblíž Omaramy

Nádherné jílovcové útvary jsme navštívili, když jsme se vraceli z cestování po jihu zpět do Christchurch. Jsou výsledkem skoro 2 milionů let zvětrávání usazených štěrků řek, které vytékaly z ledovců. Ve srovnání s okolními horami, které jsou zhruba 250 milionů let staré, jsou ještě v plenkách. Tyto úžasné skály s ostrými vrcholy a uzoučkými hřebeny jsou od sebe odděleny velice úzkými roklemi. Okolní krajina je naprosto odlišná a celá scenerie působí, jako by se tu ocitla nějakou náhodou.

Jezero Tekapo

Oblíbenou zastávkou turistů je jezero Tekapo. Je co do velikosti druhé největší ze třech významných jezer nacházejících se v oblasti Mackenzie (oblast zhruba uprostřed jižního ostrova). Jezero je napájeno řekami tekoucími z Jižních Alp, odkud také pochází jeho krásně modrá barva - řeky v sobě unášejí kousíčky hornin uvolněné ledovci, od kterých se jiným způsobem odráží barva oblohy a jezero je proto takto sytě modré.

Na břehu jezera můžete nalézt tuto sochu pasteveckého psa - kolie. Je to zvláštní, ale málokdy tu narazíte na sochu nějakého státníka, zato se můžete setkat se sochou koblihy, psa či holínky. Zajímavé a jak napsal jeden můj kamarád i jaksi nadčasové. Na státníka zapomenete, kdežto psa budete v tom kraji pravděpodobně potřebovat i nadále.

Nedaleko sochy psa stojí údajně jeden z nejfotografovanějších a i nejfotogeničtějších kostelů na Zélandu. Jedná se o Church of the Good Shepherd, přeloženo asi jako "Kostel Dobrého pastýře", který byl postaven roku 1935 jako první v tomto kraji. Zajímavostí je, že za oltářem je obrovské okno z normálního skla, takže se můžete kochat výhledem na krásné jezero a přitom sedět v kostele.

Pokud se zatouláte i trochu dále od jezera, tak můžete narazit na tento umělý kanál ženoucí vodu k hydroelektrárně. Ta není pro veřejnost přístupná, takže můžete vidět jen zvláštní naprosto rovný kanál, který působí ve zvlněné krajině poněkud křečovitě.

Queenstown

Městečko Queenstown nacházející se v regionu Otagu (skoro na jihu jižního ostrova) je označováno jako hlavní město adrenalinových aktivit. Můžete si tu skočit padákem z letadla nebo jen z mostu na laně, projet se nějakým rychlým vozítkem po jezeře či se nechat unášet lesem mezi stromy zavěšeni na laně. Možností je opravdu hodně, záleží jaké jsou vaše možnosti a to především finanční. My jsme se rozhodli jen nasávat atmosféru města a adrenalin nechat v normálu. I tak se tu dá zažít pár zajímavých událostí. Třeba potkat českou slečnu prodávající zmrzlinu a dostat od ní opravdu hodně velké porce.

Ve městě můžete narazit na pár moc povedených soch - vyhynulého ptáka Moa a kiwiho, který sice není vyhynulý, ale asi k tomu nemá daleko. Pták Moa se prý v krajinách Nového Zélandu proháněl podle některých údajů naposledy někdy kolem roku 1500, někteří však věří, že v těch nejméně propustných a nejvíce odlehlých lesích jste ho mohli spatřit ještě někdy v 18. či 19. století. Vyhynul pravděpodobně z důvodu kácení lesů a nadměrného lovu.

Tento historický parník TSS Earnslaw jezdí po jezeře Wakatipu už více než sto let a v současné době už vozí pouze turisty. Jezero je jednak krásným přírodním prvkem v naprosté blízkosti města, také však slouží jako zdroj příjmů, protože se po něm prohání všelijaká vodní plavidla s občas dost vytřepanými turisty. Když se ještě zastavím u jezera tak v posledních letech (možná spíš už desetiletí) dochází ke zvyšování hladiny vody. Nejdřív obyvatelé přemýšleli o jejím umělém snižování, ale nakonec se rozhodli, že se spíše připraví na případné záplavy.

Okolí města je opravdu krásné ať už se jedná o jezero nebo hory, které se rozprostírají všude do okolo. V zimě sem turisté jezdí za lyžováním, protože v blízkosti je několik lyžařských areálů.

 ¨

A tady je ukázka jednoho z adrenalinových sportů. To není živý vodní tvor, je to umělý žralok, v kterém se můžete prohánět nad i pod hladinou a to přímo závratnou rychlostí (a taky za závratnou sumu peněz).

Čajová a zoologická zahrada

Na Zélandu se občas najdou opravdu kuriózní věci. My jsme v městečku Owaka objevili velice zajímavou zahrádku jménem Teapotland ("zem čajových konviček"), kde byly pěstovány čajové konvičky doplněné o čajové hrnky a čajové panenky (no spíš než klasické panenky to byly takové všelijaké postavičky - víly, trpaslíci, husy, medvídci apod.). Asi taková obdoba sbírky sádrových trpaslíků, řekla bych.

V době kdy jsme čajovou zahradu navštívili zde bylo 773 čajových konviček a 56 postaviček

Za zmínku stojí i další kolekce, tentokrát živých zvířat a rostlin ve městě Invercargill. Vlastní jméno tohoto zoo koutku znělo trochu vznešeněji - Queens Park Animal Reserve - což nevím co znamená úplně doslovně, ale jedná se pravděpodobně o zvířecí rezervaci v Královnině parku. Žádnou královnu jsme tam teda nepotkali, zvířat tam však bylo opravdu hodně. Fascinovalo mě, že měla ve svých výbězích či voliérách opravdu hodně prostoru a k některým zvířátkům se dalo jít velice blízko. A pak tu taky byla květinová a bylinková zahrádka. Krása.

Jo ale asi největší atrakcí byl mluvící záchod. Tam jste vešli dovnitř, "záchod" vás pozdravil, pustil vám k vaší činnosti hudbu, pak za vámi spláchnul a při odchodu se s vámi myslím ještě i rozloučil. Já jsem si říkala proč Petr trvá na tom, že tam rozhodně musím jít a až posléze jsem pochopila pointu jeho uculování. 

Takový běžný doplněk skleníku s květinami - loď.

 Okolí tohoto chodníku bylo plné bylinek a kytiček lahodících oku každého chodce.

Vodopády

Nový Zéland je země plná vodopádů. Odhaduji, že tu musí být určitě největší počet vodopádů na jednotku plochy, protože tolik jsem jich za svůj život opravdu neviděla. A protože fotky hovoří za vše, tak se můžete nyní pokochat také vy. 

Už ani nevím, kde byl tento členitý vodopád, řekla bych že jsme někde po cestě narazili na ukazatel s nápisem vodopád - "waterfall", nedalo nám to a vypravili se k němu. A stálo to za to.

Jeden z mnoha vodopádů na Kepler tracku a hlavně jeden z mála vodopádů focený seshora.

Nádherný sprchovodopád v Milford sound, kde se zájemci na lodi mohou nechat ošplíchnout vodní tříští.

Opravdu úžasný a hlavně obrovský vodopád v horách zvaných Arthur´s pass. Jak je zvaný vodopád už mi není známo asi zase pouze "waterfall".

Při cestě na úplný sever jižního ostrova do národního parku Abel Tasman jsme zase neplánovaně narazili na toto krásné přírodní dílo. Jen ta řeka byla na novozélandské poměry trochu moc hnědá.

A tady je ještě pár ukázek vodopádů severního ostrova konkrétně z okolí města Paihia a Kerikeri.

                              

  

 

Postupně jsme si však začali uvědomovat, že nevýhodou mnoha vodopádů je, že si na ně zvyknete a už nejsou takovou vzácností. Takže cedule s nápisem "vodopád" v nás místo nadšení evokuje spíš myšlenku: "už zase vodopád, má tam cenu vůbec chodit?". I přes určité zevšednění se tam však vyplatí jít, protože občas jsme opravdu mile překvapeni.

A na závěr ještě vodopád z poloostrova Coromandel.

                       

Mount Cook

Hora Mt Cook, nebo také jiným jménem Aoraki, je se svou výškou 3724 m nejvyšší na Novém Zélandu. Nachází se na jižním ostrově v pohoří Jižních Alp, které se rozkládá podél jeho západního pobřeží. Maorské jméno Aoraki znamená "napichovač či probodávač mraků", anglické jméno Cook je podle mořeplavce Jamese Cooka, který první objevil a obeplul ostrovy Nového Zélandu. Prvním Evropanem, který Aoraki/Mount Cook spatřil, byl holandský mořeplavec Abel Tasman. Anglické jméno Mt. Cook, dal Aoraki kapitán John Lort Stokes, na počest kapitána Cooka. Kapitán Cook však Aoraki prý nikdy nespatřil.

Na této hoře můžete nalézt Tasmánský ledovec na východě a Hookerův ledovec na západní straně hory. Stejně jako i jinde na světě i zde ledovce ubývají. Odhaduje se, že Tasmánský ledovec zcela zmizí

během deseti až devatenácti let. Ubývající tendence je patrná na zbarvení jezírek v údolí pod ledovcem. Dříve měla jezírka namodralou barvu, protože je napájela voda z tajícího ledovce (tato voda obsahuje větší množství rozpuštěných minerálů, od kterých se odráží barva oblohy jinak než od normální vody a vytváří se typické zabarvení) a dostala proto pojmenování Modrá jezírka. V dnešní době však ledovec ustoupil a voda, která z něj přitéká do údolí, již jezírka nenapájí a tím pádem jezírka ztratila svou modrou barvu a jsou spíše nazelenalá působením dešťové vody. Na trase u jezírek naleznete informační tabuli s legračním názvem znějícím asi jako: "Proč jsou Modrá jezírka zelená?"

Hora je také oblíbeným místem horolezců. Trénoval se tu například Novozélanďan Sir Edmunt Hillary předtím, než si udělal výlet na Everest.